Report z našeho výletu do Londýna:

Den první: hned po příletu jsme si, hladoví a uspěchaní, dali na letišti cheeseburger u Burger Kingu. Pravda, cena 4 libry nám přišla poněkud přemrštěná, ale přece Británie je drahá, žejo. (Samozřejmě, že všude mimo letiště stojí ani ne libru.)

Na hostelu se s náma na pokoji ubytovali dva kluci, kteří právě přijeli z Kalifornie, čili měli o osm hodin míň než my. Bohužel jim nikdo neřekl, že nejlepší, co se dá udělat s jet lagem, je nevšímat si ho.

Jirku bolí hlava. Ve společenský místnosti, kde jsme pracovali, se začal promítat film Prci Prci Prcičky 4. Vybily se nám počítače a adaptér na britskou zásuvku nebyl k dostání.

Den druhý: Kaliforňani se vzbudili ve čtyři ráno a rozhodli se vyčistit si zuby elektrickým zubním kartáčkem. Hodně pečlivě. Za oknem tou dobou intenzivně kejhala husa.

Jirku začaly bolet klouby a kůže.

Koupili jsme si zřejmě nejdražší adaptér na britskou zásuvku v celým Londýně.

Jirka dostal horečku, odhadem přes čtyřicet. V poledne jsme dorazili zpátky na hostel, Kaliforňani tvrdě spali. Probudili se v sedm večer, řekli "it is crazy" a zase si důkladně vyčistili zuby, zatímco se Jirka snažil spát.

Jirka se rozhodl zkusit se ochladit. Nicméně ve sprše teče výhradně horká, žádná studená voda.

Den třetí: Kaliforňani se vzbudili v pět ráno. Zuby si nečistili, zato do sedmi hlasitě hledali ručník a oblečení.

Horečka nepolevila, zato se přidaly další příznaky, o kterých prý už nemám mluvit. Řekněme, že umí komplikovat život na dalších frontách.

Už druhej den jsem trajdala sama po Londýně. Šla jsem na muzikál, zatímco Jirka ležel s horečkou na hostelu.

Jirka si průběžně mailoval se zástupci Běloruského svobodného divadla, žijících v Londýně - Jirka totiž do Londýna jel proto, aby s nimi udělal rozhovor pro svoji diplomku. Po delší korespondenci se ukázalo, že žádný z nich momentálně v Londýně není. Nabídli mu rozhovor po telefonu nebo schůzku ve středu ráno, kdy už máme být samozřejmě v Praze.

Kaliforňani spali celý den a celou noc, až do šesti do rána (den čtvrtý), kdy se opakovala procedura s čištěním zubů a hledáním ručníků.

Jirkovi se večer udělalo líp. Šli jsme na muzikál, který se hrál na bývalým nádraží. Super atmosféra, akorát trochu zima (tak pět, deset stupňů), říkali jsme si. Po dvaceti minutách herci odešli ze scény, nastoupili přísně se tvářící uvaděči a z reproduktorů zaznělo, že bylo představení přerušeno kvůli technickým potížím, že inženýři na tom pracují a my se nemáme zvedat ze sedadel. Tohle hlášení se opakovalo ještě pětkrát a uvaděči se nás snažili ve stále vymrzlejším hledišti udržet stále zoufaleji. Po půl hodině vyšel na jeviště producent, řekl, že šou je fakt skvělá, ale rozbil se kotel a herci odmítají hrát. Ať přijdeme jindy.

Nevadí, šli jsme teda na večeři. To byl poměrně pozitivní zážitek - číšník Jirkovi jen za krk vyklopil misku hummusu. Potíž nastala při cestě zpátky – zeptali jsme se dvou Britů na cestu na autobus – byli moc vstřícní a kamarádští, povídali nám o svých životech, doprovodili nás na zastávku, ale na úplně jinou. Mohlo nás asi varovat, že mě celou dobu oslovovali Jennifer. Ve dvě ráno jsme po průtazích pěšky dorazili do hostelu.

Den pátý: Kaliforňani se s námi rozloučili jezením bonbonů balených v jednotlivých, velmi šustivých obalech od čtyř a budíčkem v šest ráno. Ručník přes usilovnou snahu nenašli, takže ukradli ten náš.

Chtěli jsme si vynahradit divadelní zážitek ze včerejška – bohužel, v neděli se večerní představení nehrají.

Kousla mě veverka. Bolí mě v krku. Jirkovi je po včerejším mrazivým zážitku taky hůř.

Den šestý: prakticky celý den jsme neměli na práci nic jinýho, než stihnout autobus na letiště. Což o to, stihli jsme ho. Jenže autobus stihl letiště jen tak tak. Předběhli jsme celou frontu na bezpečnostní kontrole, naházeli batohy na pás… a pak jsme se zděšením sledovali, jak se Jirkův batoh za blikání červenýho světýlka pomalu přesouvá k prohledání. Běžím napřed, že to ukecám. Jirka si zatím povídá s pánem s bezpečnostní bavlnkou, který se diví, proč tento batoh plný výhradně oblečení odstavili. Probíhám labyrintem zbytečných a prázdných, ale zato nekonečných duty free shopů. Pán s bavlnkou se omlouvá a přeje Jirkovi příjemný a klidný let. Čekám na vlak jezdící ke gatu každé dvě minuty, který deset minut nejede. Jirka po zápalu plic a chřipce s funěním dobíhá za mnou do zavírajících se dveří vlaku. Reportuje svůj poslední pohled na odletovou tabuli: ještě tam stálo „Last call“. Naděje! Leží už jen za sklem a za horizontem dalšího eskalátoru. S jazykem na vestě doběhneme ke gatu… který se právě zavřel. Natahující se páska. Sorry, we cannot let you in.

Se dvěma novými kamarády, kteří jsou ve stejné situaci, se vydáváme zpátky, koupit si letenky na letadlo za dvě hodiny. Na přepážce u gatu nám je prodat nesmějí, musíme podstoupit hodinovou cestu zpátky do odletové haly. My bychom si i popoběhli, však jsme si na to už zvykli, ale bohužel nás musí doprovázet nejpomalejší letištní zřízenec ve vesmíru. Když jsme se přes frontu konečně dobojovali k přepážce Ryan Airu, ze čtyř původně dostupných letenek zbyla jen jedna. Tak ráno. Bohužel jsme si s sebou nevzali nic na čtení, v Londýně přece bude zábavy spousta.

Londýn je fakt super město, jeďte taky.